Pilíře svatby v Islámu

„Islámská svatba je jednoduchý a prostý obřad, který má ale velkou váhu, protože manželství je uzavíráno na celý život,“ uvedl Vladimír Sáňka, ředitel Islámského centra v Praze.

Seznámil nás se svatebními zásadami podle islámského práva, i s tím, jak je svatební obřad v současnosti praktikován v Pražské mešitě. V naší společnosti není svatba uskutečněná v mešitě státem uznávána, protože muslimská obec zatím nesplňuje legislativní podmínky dané zákonem. Pražská islámská nadace tedy vyžaduje od zájemců doklad o uzavření svatby na obvodním úřadě.

Muslim s muslimkou

Podle islámského práva může svatba proběhnout mezi muslimem a muslimkou. Muslim si případně může vzít věřící křesťanku nebo židovku, s tím, že bude respektovat její víru, zatímco muslimka si smí vzít pouze muslima, protože není jistota, že by si mohla uchovat své přesvědčení a praktikovat svoji víru.
Islám jasně prohlašuje, že manželství musí být založeno na lásce, soucitu a milosrdenství. Bůh Všemohoucí říká: „A mezi svými znameními z vás a pro vás stvořil manželky, abyste s nimi žili v klidu, a dal mezi vás lásku a milosrdenství.“ (30,21)

Podle islámu je zakázáno manželství na omezenou dobu. Muž a žena musí mít úmysl žít spolu na stálo. Svatební smlouva sama o sobě je jednou z nejdůležitějších věcí v životě, nejde o formalitu, uzavírá se před Bohem, je to smlouva na celý život. Oddávajícím bývá většinou imám mešity nebo jiný muslim k tomu určený, který je dobře obeznámený se zásadami uzavírání svatební smlouvy.

Na začátku obřadu oddávající nejprve krátce promlouvá k muži a ženě o významu manželství a rodiny v islámu, připomene jim jejich práva a povinnosti.

Důležitou postavou při svatebním obřadu je zástupce nevěsty. V muslimských společnostech to bývá většinou otec, strýc, bratr, nebo dědeček. Pokud nevěsta nikoho takového nemá, může jím být sám oddávající. Nevěsta si svého zástupce volí a dává mu plnou moc, aby ji zastupoval a chránil. Jako panna nemůže jednat sama s muži a mít s nimi před svatbou fyzický kontakt. Ženich se tedy obrací na zástupce nevěsty a žádá ho o souhlas, který je podmínkou svatební smlouvy.

Věno neboli mahr

Jedním z pilířů svatební smlouvy je také věno – mahr. Jedná se o právo nevěsty, aby dostala od ženicha věno. Není to nějaká cena za snoubenku. V Koránu se tomu říká „záruka přátelství“. Je to dar, který muž dává ženě na znamení své lásky a obdivu, zároveň je to závazek, že se o ni bude starat. Má to být rozumná částka, není přesně stanovená, záleží na dohodě partnerů. Při obřadu se oddávající ženicha ptá, jaký je mahr, co nebo kolik to je, a podrobně to zapisuje do svatební smlouvy.

Žena může do smlouvy uvést prostřednictvím svého zástupce i další podmínky, například, že chce, aby spolu s manželem zůstali žít v České republice, nebo že nesouhlasí s tím, aby si muž vzal další manželku. V islámu může mít muž až čtyři manželky. Musí být ale schopen se o ně postarat rovným dílem, a to nejen po finanční stránce. A tak i v zemích, kde je islám státním náboženstvím, má většina mužů pouze jednu manželku. V České republice je to dáno také právním řádem.

Jakmile je vyplněna svatební smlouva, dohodnuto věno i další podmínky a zástupce nevěsty souhlasí, také oddávající imám vyslovuje svůj souhlas: „Oddávám vás podle Koránu a Sunny před přítomnými svědky a s věnem, které je uvedeno ve svatební smlouvě.“ Přesné formulace, jak co má být vyřčeno, nejsou stanoveny.

Ženich nakonec také potvrdí, že smlouvu přijímá. V průběhu obřadu není zařazena žádná výslovná modlitba, pouze v rámci blahopřání může imám pronést prosbu k Bohu. Není to ale pravidlem.

Nejméně dva svědkové

Svatební obřad je právním a veřejným aktem. Podle islámského práva musí být pro každý důležitý právní úkon přítomni dva svědkové. Proto i svatba musí proběhnout nejméně před dvěma svědky, kteří mají dosvědčit její platnost. Nesmí to být soukromá věc. Snoubenci by měli dát veřejně najevo, že svatba proběhla, aby nikdo nepochyboval o tom, že jejich svazek je legální.

Písemná podoba smlouvy není podmínkou. V dřívějších dobách, pokud při obřadu byli svědkové, kteří viděli a slyšeli, co se odehrálo, nebyl důvod něco zapisovat. Vždyť je to hlavně slib před Bohem. Dnes se smlouva běžně sepisuje, aby byl úřední doklad s razítkem. V Islámském centru si pro svou potřebu vytvořili vlastní formulář. Obřad je prováděn zdarma. Protože ale Islámská nadace žije pouze z darů věřících, je běžnou praxí, že manželé dávají dobrovolný příspěvek ve prospěch mešity.

Většina obřadů, kterých je do roka zhruba dvacet až třicet, probíhá podobně jako ten, kterého jsme byli v Pražské mešitě svědky.

Prsten pouze stříbrný

Zásnubní nebo snubní prsten je tradice stará několik tisíc let. Někteří lidé tvrdí, že se objevila v době faraonů. Jiní říkají, že je výsledkem zvyku, při němž byli muž a žena svázáni řetězem, a tak muž odvedl snoubenku z jejího domu do svého. Později prý lidé raději nosili prsten než skutečný řetěz. Nosit snubní prsten na levé ruce je zvyk starých Řeků, kteří věřili, že tudy obíhá krev směrem k aortě. Později byl tento zvyk považován za čistě křesťanský a prsten se stal znamením jednoty. Někteří muslimové zvyk převzali, a protože o snubním prstenu žádný z textů nemluví, není zakázaný. Považuje se to však za určité napodobování nevěřících. Pokud je prsten zlatý, může ho nosit pouze žena. V islámu se muži nemají krášlit jako ženy a nošení zlata mají zakázáno. Vypráví se, že když prorok Mohamed viděl muže se zlatým prstenem, okamžitě mu ho stáhl z prstu a řekl: „A žhavý uhlík byste v ruce nosili?“ Snubní prstýnek by proto měl být jednoduchý kroužek ze stříbra.

Pokud jde o rozvod, podle výroku proroka Mohameda je jednou z povolených věcí, kterou zvlášť nemá rád. V muslimské společnosti, kde je islám státním náboženstvím, probíhá soudní cestou. „Bůh povolil rozvod, ale současně řekl, že to je věc, kterou nejvíc nenávidí. Vždycky záleží na lidech,“ dodal na závěr Vladimír Sáňka.

Co bychom měli vědět o Islámu: